Květen 2017

p2

9. května 2017 v 18:33 | tal |  Zhasni, než půjdeš
"Slečno, jste v pořádku?" zahuhlal hluboký hlas někoho, kdo se nade mnou skláněl. Pozvedla jsem hlavu a spatřila starého zanedbaného muže s vousy přilepenými k sobě nějakou lepkavou tekutinou. Usmíval se, tudíž jsem si všimla, že pozbývá několika zubů. Místo nich mu v ústech dlely nevzhledně vypadající prázdné díry. Pohled na jeho tuláckou tvář mě ale neděsil tolik jako to, jak blízko se u mě nacházel. Důsledkem toho jsem se v rámci vlastní bezpečnosti posunula od cizince o krok dozadu.
"Jsem v pořádku, díky." Odpověděla jsem mu překvapeně a vytlačila ze sebe pokus o úsměv. Cítila jsem, že se mi ruce už tolik neklepou. Vzpomněla jsem si na jeden psychologický fakt, který pojednává o tom, že když se pokusíme o úsměv (ačkoliv máme velmi daleko do radosti), náš mozek si skutečně myslí, že jsou ty pozvednuté koutky nahoru upřímné a navodí nám lepší náladu. Asi to funguje, protože moje úzkosti se pomalinku vytrácely.
"Kdybyste potřebovala někam dovést nebo poradit, rád vám pomůžu. Vypadala jste pekelně rozčíleně, jak jste tady stála, to vám povim." Huhlal cizinec a v očích měl výraz, ze kterého jsem opravdu cítila starost. Ačkoliv jsem skutečně potřebovala poradit a byla jsem "pekelně rozčílená" jak to popsal, moje silně zakořeněná nedůvěřivost mi nechtěla dovolit požádat o radu. Znáte pocit, kdy se perete s vlastním nitrem? Já ho mám neustále. V tuhle chvíli jsem ale souboj částečně vyhrála.
"Vlastně ano, pokud byste byl tak laskavý. Hledám Schieleho ateliér, měl by být kousek odsud, ale nejsem si ani trochu jistá cestou." Řekla jsem navzdory vlastnímu očekávání. Překvapila mě nejen vlastní odpověď, ale i můj hlas. Obvykle nemluvím ani se nechovám sebevědomě, ale nyní jsem se skoro nepoznávala. Ten náhodný muž, se kterým jsem hovořila, mě z neznámého důvodu nejspíš uklidnil. Zasmál se a vřele přikývnul. "Jasan, znám to tady jak vlastní boty. Je to asi deset minut, co si pamatuju." Klidně odpověděl stařec a poté se opřel o hůl a zhluboka se nadechnul, jako by z těch dvou vět ztratil dech a potřeboval ho znovu nabrat. "Dovedu vás." Dodal ještě a já se usmála (už to nebyl pokus o úsměv- ale úsměv skutečný.)

hranice normálnosti (není)

9. května 2017 v 18:22 | tal |  poezie
v mý hlavě se žije divně
je tam rušno a bídně
už mě dusí
že ostatní si moji hlavu pletou
s mou duší

ani já v sobě přece nechci žit!
tak proč mě nenecháte někdy prostě být
je zvláštní slyšet ze všech stran o sobě
o tom jak to někdo má "podobně"

někdy bych jim přála cítit se v sobě samé jak v kleci
snad potom přešly by je všechny ty stupidní kecy

óda na poslední týdny

9. května 2017 v 10:06 | tal |  poezie
bolí mě to jenom z části

(hlavně si to nepřipouštět)
ŽÁDNÝ STRASTI

je to divný
- žít
(chodit pít a
pokoušet se spát)

kéž bych ze sebe samé mohla někdy odejít
bylo by mi nejspíš mnohem líp


A PŘESTALA BYCH SI KONEČNĚ NA NĚCO HRÁT

PROLOG

9. května 2017 v 9:30 | tal |  Zhasni, než půjdeš
Stála jsem uprostřed odporného vlakového nádraží a cítila jsem se velmi nervózně, možná až úzkostlivě.
Nebyla to jedna z těch příjemných nervozit, kterou pociťujeme před nějakou důležitou událostí nebo při prvním polibku. Byla to tíseň, jež drásala moje nitro a bránila mi v každém dalším nadechnutí. Přes knedlík v krku jsem nemohla vyloudit jediné slovo ani polknout sliny, hromadící se v mých ústech. Moje ruce se třásly takovým způsobem, že bych v nich nic neudržela.
Nebylo to ale nic tak úplně neobvyklého. Tyhle pocity mě přepadali při troše štěstí dvakrát denně. Často z banálních příčin, někdy úplně bezdůvodně.

Marianě;

6. května 2017 v 12:47 | tal |  poezie
tak málo,
má Májo,
tě znám.

tančíš a máš přivřené oči jako obvykle
v tvé tváři je ale něco, co je nezvyklé

tak málo
tě znám


říkám si